Na dnešek bylo potřeba se pořádně vyspat, protože nás čekal výlet do Pyrenejí. Br. Bony pro nás připravil varianty výšlapu:
K překvapení všech měla nejvíce zájemců trasa „hard core" - celkem 58 nadšených turistů.
Před zahájením výšlapu bylo potřeba se posilnit na duchu i na těle, proto jsme pod širým nebem slavili mši svatou a bezprostředně po ní jsme naplnili žaludky a batohy.
Z kempu jsme se kyvadlovou dopravou přesunuli do Národního parku a odtud už každá skupina vyrazila svým směrem.
Skupina „hard core" musela pro svůj počet zavést speciální sčítací systém, takže každému bylo přiděleno číslo a na určitých místech jsme se spočítali, zda jsme všichni.
58 odhodlaných pokořit převýšení 700 m se počalo šplhat do opravdu strmého kopce plného serpentin.
Pro vaši představu - výchozí bod byl 1 300 m v Pradera de Ordesa a vrchol byl vyhlídkový balkon Mirador de Calzilarruego – 2 000 m.
A právě tady se náš sčítací systém ukázal jako velmi důmyslný. Zrovna, když jsme se počítali a nastalo nepříjemné ticho po čísle 28, procházeli kolem dva češi, kteří to ticho přerušili :-). Jak to dopadlo s těma dvěma, kteří nám ale skutečně chyběli, se dočtete níže.
Trasa byla opravdu HARD CORE. První 2-3 km byly opravdu jen strmé stoupání vzhůru, ale ten výhled, který nás pak na vyhlídce čekal... však posuďte sami podle fotografií.
Dál už cesta vedla po hřebeni Faja de Pelay s naprosto nepopsatelnými výhledy do údolí, na skaliska, vodopády, do nebe... Ani vám tu nádheru nedokážu předat, snad fotky napoví více.
V údolí se otužilí jedinci osprchovali pod vodopádem, jiní smočili nohy, jiní odpočívali a kochali se.
Myslím, že během toho stoupání si někteří z nás sáhli na dno svých fyzických sil a modlili se, aby ten kopec vyšli. Ale ta odměna za všechen pot, bolest nohou, spálená ramena, hlad, žízeň, přemáhání... rozhodně stála :-).
Z doslechu vím, že skupina „light" šla krásným údolím kolem vodopádů, kde se cestou modlili růženec a rozjímali.
Skupinka „ultra light" byla opravdu relaxační a regenerovali síly pro nadcházející dny.
Každý si ten den opravdu užil tak, jak potřeboval on a jeho tělo :-).
Skupina hard core se do kempu vrátila v plném počtu jako poslední, zato i s chybějícími členy 29 a 30 i když to tak původně nevypadalo. Nakonec nás oba dohnali protisměru u vodopádů, což byla zhruba polovina cesty. Klobouk dolů, protože celou trasu stihli ve stejném čase a nezatměli.
V kempu nás opět čekala úžasná teplá večeře, sprcha a zasloužený spánek v oblíbené poloze „ležmo".
